„O jedno Vás chci na závěr poprosit: nikdy nevyhazujte chleba…“
V pátek 8.dubna 2016 směla naše škola přivítat vzácného hosta, paní Martu Kottovou z Liberce.
V sále zaplněném žáky z pěti tříd (8. a 9.ročníků) vyprávěla tato pozoruhodná žena svérázným způsobem (a slovníkem) o letech strávených s rodiči a bratrem v koncentračním táboře Terezín, transportu do Osvětimi, o náhodách, které ji živou vyvedly z pekla utrpení a hladu ven a postavily ji jako 16 letou dívku do života v poválečném Československu. Před svou deportací stihla absolvovat pouze 5 tříd obecné školy, proto dnes tak ráda chodí do škol mezi děti a povzbuzuje je v tom, aby vzdělání nepovažovaly za samozřejmost. Velmi autenticky také popisovala, jak nepatrné množství jídla děti dostávaly, a tak její závěrečná prosba, abychom nikdy nevyhazovali chleba, protože to je to nejvzácnější, co máme, se nám po vyslechnutém svědectví hluboko zaryla do paměti.
V sále bylo během besedy absolutní ticho, v některých momentech nás ovládlo dojetí a na závěr jsme paní Kottové dlouho tleskali ve stoje. Žáci přicházeli spontánně paní Kottové poděkovat a stisknout ruku. Mezi posluchači se objevila i vnučka stále žijící někdejší spoluvězenkyně a kamarádky z Terezína, což dojalo a potěšilo paní Kottovou.
Cítím vděčnost za obdarování všech přítomných, kteří slova z úst jedné z posledních žijících pamětnic holokaustu směli slyšet.
Martina Dbalá