Sobota 18. 4. 2026 – den první
Po naprosto pohodové cestě s jednou čůrací a svačící zastávkou jsme dorazili do penzionu Metuje. V pravé poledne jsme zbaštili výborný oběd. Děti si vybalily a ve 14 hodin jsme se vydali poznat okolí penzionu a protože bylo KRÁSNĚ, došli jsme až ke vstupu do Teplických skal, a tam se rozhodli, že vyšlapeme až na Lysý vrch. První zkouška odolnosti – všechny děti absolvovaly na výbornou! Po návratu měly ještě dostatek sil na řádění na hřišti. Ale všichni jsme se těšili na večeři. Po večeři účetnictví a deník (uvidíme, jestli děti něco zábavného zítra napíší), vysprchovat, číst a spát.
Z deníku: „Když jsme přijeli na švp, tak jsem se těšila, ale pak jsem viděla ty schody, tak mi spadla pusa, jak tam mám dotáhnout ten kufr. Tak jsem šla. Mám pocit, že jsem ušla Mont Everest, ale zjistila jsem, že to byly jen tři schody … Šli jsme na oběd, byl výborný. Pak jsme šli ven, byla to nuda, ale pak jsme šli po super cestě – bylo to super, všude kameny a mech, bylo to jako v pohádce. A když jsme vyšli nahoru, splnil se mi sen – ten výhled byl nepředstavitelný. Šli jsme domů, ale nenapadlo mě, že tahle švp bude tak zajímavá a krásná. Když jsme přišli, tak jsme ještě šli ven a já jsem hrála vybiku a šli jsme se převlíct a pak večeře a po večeři spát.“ Stela
Hlášky z deníků:
„Pak jsme se vydali na vyhlídku, kde jsme potkali slepýše.“
„Ve 14.00 jsme šli do hor. Hora byla veliká a dlouhá.“
„Teď k pokoji: malý ale útulný, voda teče docela dobře. Balkón, na který nemůžeme, ale bez toho se obejdeme.”
Neděle 19. 4 2026 – den druhý
Noc proběhla v klidu. Ráno adrenalinová hodinka nad deníky a pak jsme celé dopoledne byli venku. Nevěřte předpovědím počasí – bylo krásně, i sluníčko občas vykouklo. Děti hledaly, skládaly a dramatizovaly místní pověsti. Po poledním KLIDU nás čeká zlodějská stezka. 14.00 – tak stezka nebyla, počasí se trochu zkazilo, tak jsme se šli na sníh koulovat. A večer v tělocvičně také nebyl špatný. Vrcholem dne ovšem byly buchtičky se šodó!
Z deníku: „Probudili jsme se asi v 5.00, protože Matyho budík zvonil. Strašnej šok. Nikdo pořádně nevěděl, co se děje. Pak se Maty vzpamatoval, vstal a budík vypnul. Řekl nám, že by ještě spal. Nějak jsme usnuli. Pro mě další šok – asi Danův budík. Ale proč já?! (Poznámka pro rodiče – budíky vyřešeny). Zase jsem usnul a spal až do šesti ráno. Dvě hodiny jsme si šeptali, až do snídaně … Po snídani jsem se šel podívat na tabuli. A na tabuli stálo: V 9.30 venku, sport. oblečení, před barákem. A upaloval jsem to říct na pokoj. Přemýšleli jsme: Co se asi bude dít? V 9.30 to začalo. Rozdělili jsme se do skupin, poté nám udělili barvy a vysvětlili, co se bude dít. Jako první jsme dostali modrou barvu. A hra byla taková – hledání modrých papírků. Nebyl to žádný zázrak, ale v pohodě, jak v jahodě. Když jsme našli všechny modré papírky s příběhem a přečetli je, tak jsme měli sehrát divadlo. Čekáte: Jaká hlavní role byla tvoje? Žádná, byl jsem kámen. Ano, kámen. Získali jsme 55 bodů, což nám zajistilo 2. místo. Jo, za kámen. První místo patřilo červeným, a to zaslouženě. Dali jsme si svačinu a šli jsme na pokoje. Asi o půl hodiny později jsme vyšli do deště. Došli jsme až na louku, kde nějakým zázrakem byl sníh, sice jen malý plácek, ale cože? Věřte mi. Po obědě další aktivita a tentokrát vevnitř. Než začaly hry, panoval chaos. Tady je vysvětlení – jedná se o 6disciplínovou hru: Hra 1. ping-pong, hra 2. Ořezávání tužek, hra 3. kostky (náhodné), hra 4. karty (žolík), hra 5. kelímky na čas, hra 6. skládání obrazců. Potom byla večeře, čtení a spát.“ Jáchym
Hlášky z deníků:
Ráno jsme se najedli, byl švédský stůl. Na začátku jsem si myslel, že budeme jíst stůl, naštěstí jsme stůl jíst nemuseli.
Pak jsme šli na sníh – v podstatě na rozteklé lyžařské středisko.
To nebyly buchtičky se šodó, to byly BUCHTY se šodó.
Pondělí 20. 4. 2026 – den třetí
Dopoledne jsme se s neuvěřitelným nadšením učili a odpoledne vyrazili do Teplických skal. Počasí se vydařilo, nohy sice trochu bolí, ale skály byly jako vždy úchvatné. Letos jsme navíc měli po dlouhých letech štěstí a okruh, kde hnízdí sokoli, byl otevřený, takže zatímco jsme v předchozích letech mohli jenom nakouknout skrz zavřenou branku, letos jsme tuto nádhernou část Teplických skal prošli celou. Děti byly vzorně potichu, až jsme se divili. Jeden stupeň Celsia a sníh na Sibiři nás ani nepřekvapil, protože sněhu a zimy jsme si již užili včera. Vrátili jsme se přesně na večeři, pak mýt, číst, spát.
Z deníků: „Ráno jsme vstali zhruba v 6.35. Po snídani nám nastalo vyučování. Vyučování trvalo asi hodinu. (Pozn. 3 hodiny)Před obědem jsme měli ještě chvíli volno. Oběd byl dobrý. Při odpoledním klidu dělal xy hroznej kravál, takže jsme nakonec vůbec neusnuli a začali taky řvát. Po poledním klidu jsme vyrazili do skal. Bylo tam spoustu skalních útvarů jako třeba Krakonošovy varhany nebo Krakonošovy šortky a mnoho dalších. Při průchodu skalami jsme zase narazili na sníh a dokonce i na led. V jednu chvíli jsme se dostali na místo, které se nazývá Sibiř a tam bylo tolik ledu a taková zima a to i v létě, že jsem málem zmrznul. Když jsme procházeli takovou malou soutěskou, tak jsem málem spadl do potoka a někdo rozbil plot. Po návratu do hotelu jsme se najedli a šli spát.“ Horác
„ … První zastávka byla na Ozvěně, při cestě zpátky jsme to sborově zkoušeli, sice se to krásně valilo, ale ozvěna nic moc. Když jsem šel dál, připadal jsem si jak v muzeu. Všude byly nádherné exponáty známého umělce matky přírody. Můj oblíbený je Sklad sýrů. Vážně to tak vypadalo. Celý výlet byl úžasný. Asi po 3,5 km jsme došli do sokolího areálu. Museli jsme zmlknout, aby jsme nevyplašili sokoly od mláďat. Povedlo se! Můj exponát od sokolských sochařů připomíná nějakého knížete. Prostě se mi líbil. Všude byly rozsety cedulky s názvy. Tipl bych, že nejvíc oblíbený exponát je Mysliveček na čekané. …“ Jáchym
Hlášky z deníků:
„Třetí den jsme se vydali na snídani.“
„Procházeli jsme údolím, kde jsme museli být potichu, kdyby jsme byli hlasití, pak by jsme vyplašili orly a opustili děti.“
„A měli jsme zase večeři a šli jsme zase číst a šli jsme zase spát.“
Úterý 21. 4. 2026 – den čtvrtý
Ráno nás probudilo sluníčko, ale teplota nic moc, takže nám dopolední vyučování v teple penzionu ani tak nevadilo. Odpoledne se trochu zatáhlo, ale bylo tepleji, takže smíšené týmy mohly směle vyrazit po fáborkové cestě. Mile nás překvapilo, že děti ještě znají večerníčky – alespoň když daly hlavy dohromady. Při čekání na start se každý dostatečně vyřádil na hřišti, u chatek a v okolí penzionu. A aby toho nebylo málo, čekala nás v lese ještě lasice. A kdybychom to neukončili, tak některé děti k ní běhají dodnes. Po večeři šel každý rád do sprchy a večerní čtení již bylo usínací.
Z deníku: „K snídani jsem měla rohlík s okurkou a máslem. Pak byla výuka matematiky, dělali jsme novou látku. Pak byla bojovka se zelenými fáborky a 12 otázkami. Otázky byly lehké, večerníčkové. Nejlepší otázka byla: Jak se jmenuje pejsek z Káti a Škubánka? (Pozn. Dvě skupiny si myslí, že Fík). Nejtěžší otázka byla: Jak se jmenuje tchoř, který škodil Křemílkovi a Mochomůrce? Potom byla ještě hra, která se jmenovala Lasička. Na řadu se na mě dostalo dost pozdě. Nejprve mě hra bavila, ale potom to bylo peklo. Bohužel k lasičce jsem se nedostala. Když se dohrála, Stela zuřila tak, tolik, že se to nedá popsat. Stela neměla vztek, protože by nedostala bonbony, ale protože se k lasici nedostala. Měla takové záchvaty, že ten papír mačkala v kanálu, dupala na něj. Za dnešek byl největší zážitek Stela.“ Klárka
„ … Šli jsme hrát hru Lasici a já ji nedokončila, protože jsme museli jít na večeři, ale já neměla šanci, protože jsem byla u medvěda 13 krát a vždycky mě poslal co nejdál od lasice. Tu mapu, která mě doprovázela – z ní jsem nadělala sekanou. A na pokoji jsem tu mapu ještě likvidovala a na večeři jsem byla furt naštvaná, né protože jsem chtěla bonbóny, ale já to chtěla dokončit. A pak hygiena a spát.“ Stela
Hlášky z deníků:
„Na začátku jsem si myslel, že to bude v pohodě, ale nebylo. Ke konci jsem si myslel, že mi upadnou nohy, ale neupadly.“
„Šli jsme na večeři, která vypadla jako snídaně.“
„Byl jsem rád, že jdeme spát.“
Středa 22. 4. 2026 – den pátý
Od rána svítilo sluníčko a konečně i pěkně hřálo. Po snídani jsme vyhlásili vítěze včerejší večerníčkové hry a cestování k Lasici. Klikaři a stratégové zvládli cestu od 4 do 10 minut, smolaři měli i 45 minut. Ocenili jsme i ty, kteří neměli možnost cestu dokončit. Po vyhlášení děti psaly deníky a učily se. Odpoledne jsme se vydali do Teplic nad Metují – děti nakoupily důležité nezbytnosti – lízátka, nanuky, sladkosti a tu a tam i pohled a poštovní známku, my buřty, chleba, kečup a hořčici. Cestou zpátky všichni prošli loupežnickou stezkou a tak tak jsme přišli na večeři. Po večeři následovalo tahání dřeva z lesa a zpívání u táboráku. Dostatečně unavení jsme šli v 21.30 spát.
Z deníku: „Dneska ráno jsme šli na snídani a xy byl zase naštvaný, že se zase nevyspal. Ráno po snídani jsme šli do učebny a učili se spoustu nových a zajímavých věcí! Moc mě to bavilo. Potom jsme šli na oběd a po obědě měli polední klid. Po poledním klidu jsme vyrazili do města koupit párky a další dobroty na oheň. Když jsme se vraceli lesem do starobylého penzionu, tak jsme hráli hru jménem Pocestní a loupežníci. Hrála se tak, že se vybralo 20 loupežníků a ti se rozmístili po lese a mohlo se začít hrát. Večer jsme si dali večeři a šli opékat buřty asi do půl desáté.“ Kuba
„Ráno probíhalo jako vždycky, nic nového. Po obědě jsme šli do městečka. Vedle cesty byl malý rybník a já s Toníkem jsme tam viděli okouna! Když jsme došli do městečka, měli jsme rozchod. Bylo to tam docela fajn. Když jsme se zase sešli, šli jsme do lesa hrát hru na pocestné a loupežníky. To se hraje tak, že loupežníci se někam schovají a mají v ruce dvě koule, nesmí na cestu a koule po pocestných házejí. Pocestní jenom chodí a uhýbají koulím. Večer jsme měli táborák, byl to největší táborák, který jsem viděla.“ Majda
Hlášky z deníků:
„Mysleli jsme si, jak budeme potichu, ale nakonec jsme nějakým záhadným způsobem řvali.“
„Koupila jsem si zmrzku a byla všude, i na mikině.“
“Loupežníci měli koule.”
„Na začátku byl oheň snad větší než můj táta, ten má asi 191 cm, ani já tomu nevěřím.“
„Když jsem si dala můj dokonale opečený maršmeloun, tak jsem málem omdlela, on byl výborný.“
Čtvrtek 23. 4. 2026 – den šestý
Ráno v půl osmé sedm dětí ještě blaženě spinkalo. Ve 13 hodin (tedy bez poledního klidu) jsme vyjeli vláčkem do Adršpachu. Při pětiminutové jízdě paní průvodčí taktak stihla vytisknout našich 59 + 6 jízdenek. Skály byly jako vždy úchvatné – dvacet let, po které sem jezdíme, je z hlediska skalních masívů opravdu zanedbatelné období pro nějakou změnu. Naštěstí. Skalní okruh jsme si opravdu vychutnali, protože jsme strategicky posunuli večeři až na 19.00. A stihli jsme ji právě včas. A přestože byly děti šest hodin na nohou, měly ještě dostatek sil na diskotéku. Díky tomu, že jsme zapomněli kabel k reproduktorům, jsme zjistili, že úžasný pan majitel nám může půjčit silné reproduktory, barevnou hudbu, kouřovou clonu, barevná světla – prostě diskotéka, jak má být. A po hodině tanečních kreací v tělocvičně mělo 43 odvážlivců ještě chuť na noční boj se strachem. Neuvěřitelné! Děti jsou skvělé a my učitelky polomrtvé.
Z deníků: „No už jen 2 dny a jedeme domů. Dnes jsme se vydali do Adršpašských skal. Jeli jsme tam vlakem. Poté, co jsme dojeli, tak jsem si koupil magnetku. Hned co jsem vystoupil, tak jsem uviděl obrovské jezero. Vydali jsme se okolo něj do lesa, kde jsem byl ohromen velikostí krásných skal. Po cestě okolo skal jsme potkali malý potok, ve kterém se třpytili malí pstruzi. Potom jsme prošli puklinou ve skále, kde tekl vodopád. Dál jsme vyšli 2 000 schodů a nahoře na nás čekala loďka, na které jsme se svezli na druhou stranu jezírka. Od loďky jsme se vydali do apartmánu a v apartmánu byla diskotéka. Na strop svítil barevný reproduktor. Po diskotéce byla bojovka, já jsem se vydal sám po svíčkách do cíle, ale cestou jsem spadl z kopce. Ale dostal jsem se nahoru a dorazil do cíle.“ Toník
„Ráno jsem vstala a šli jsme na snídani. Jeli jsme 7 minut do Adršpachu. Když jsme tam přijeli, dala jsem si pizzu a viděli jsme krásné jezero. Byly tam krásné skály. Pak jsme šli na lodičku a houpali jsme se. Šli jsme na večeři a po večeři byla ta nejlepší diskotéka na světě!! Pak jsem byla hodně unavená, ale stejně jsem šla ve tmě do lesa. Museli jsme jít po svíčkách. Když jsme přišli, já jsem spadla do postele a spala.“ Carla
Hlášky z deníků:
„Ráno jsem vstávala v 7:25 a několik minut jsem koukala na zeď.“
„Na ceduli byly zákazy, jeden byl strašně srandovní. Byl na něm panáček, který kadí za stromem.“
„Po průchodu skalami jsme došli k takzvanému Velkému vodopádu, který jsem si nejdřív představoval jako nějaký obrovský vodopád, ale nakonec jsem zjistil, že až tak velký vlastně není a že je vlastně celkem malý.“
„Šli jsme na diskotéku, kde většina kluků včetně mě dělala chudáčky, že musí tančit.“
„Jo a taky nám nabízeli boj se strachem, ale musím se přiznat, já tam nešel, protože jsem byl tak unavenej, že bych se tam počůral strachy.“
Pátek 24. 4. 2026 – den sedmý
Polovina děvčat přišla na snídani v pyžamu. Bylo krásné slunečné ráno, takže jsme po napsání deníků vyhnali děti na sluníčko. Někdo hrál vybíjenou, jiný stavěl mandalu, další tahal větve, někdo se jen tak slunil. Odpolední program se skládal z běhacího pexesa a dělení odměn (jako vždy si vítězové vybrali ten největší balík, ve které bylo ale nejméně věcí) a hledání pokladu. Po večeři jsme chvíli děti udrželi u psaní deníků, ale stejně večer nastala “stýskací” epidemie. Už se domů moc těší, my dospělí jsme na tom stejně.
Z deníků: „K snídani jsem měla suchý rohlík. Pak byla výuka, vlastně jsme jenom psali deníky. Potom jsme šli ven, někdo dělal mandaly. Oběd byl dobrý. Po obědě byla skvělá hra, jmenovala se Běhací pexeso. Pak se spočítalo, byli jsme 4. Potom bylo hledání pokladu, bylo 9 skupin a 9 pokladů. V naší skupině jsem našla poklad já. V pokladu bylo hodně bonbónů. Když jsme se vrátili, byla dobrá večeře, k večeři bylo kuře s rýží. Chvíli po večeři, přibližně v 19.00 sraz v učebně. Teď zrovna píšu deník, moc mě to nebaví, ale i baví.“ Klárka
„Ráno jsem se vzbudila s dobrou náladou. A pak mi to došlo, já zítra jedu domů. Sice mě to tady baví, ale už chci být doma. Když jsme šli ven, tak jsem s Majdou dělala mandalu z kytiček a viděla jsem hodně ještěrek. A pak nás paní učitelka zavolala, řekla a vysvětlila, že hrajeme běhací pexeso. Moc mě to nebavilo. A když jsme si rozdělili ceny, vzala jsem si mikrotužku. Šli jsme hledat poklad. Když jsme byli konečně tam, tak jsme nemohli s týmem nic najít, ale pak uslyším Mám to, zavolala Klárka, našli jsme poklad.“ Stela
Hlášky z deníků:
„Když jsme se vraceli, já jsem potkal mimino ještěrky a další a tam další dvě, prostě všude.“
„Pak jsme zjistili, že kdo neskládá mandaly z kytek, nosí dříví. Rychle jsme začali trhat pampelišky.“
Sobota 25. 4. 2026 – den osmý
Balíme, čekáme, napíšeme, až se budeme blížit ku Praze.
Letos jsme se rozhodli, že již pošesté vyrazíme na školu v přírodě do penzionu Metuje. Adresa: Za Školou 276, 549 57 Teplice and Metují. Moc prosím, pohledy v rozumné míře. Děkuji.
Odjezd: v sobotu 18. 4. 2026, sraz v 7.40 v ulici Navigátorů, hned nad školou. Návrat: v sobotu 25. 4. 2026, kolem 13.00 tamtéž. Rodiče obdrží SMS, až se budeme blížit.
U autobusu: Kdo nepřinesl do školy, odevzdá: podepsané Udělení souhlasu (pokud to jinak nejde, stačí podpis jednoho z rodičů), bezinfekčnost s datem 18. 4. 2026, kopii kartičky pojištěnce, 200 Kč na vstupy. Dále případné léky (podepsané v uzavíratelném sáčku, deskách, krabičce apod.). Na cestu do batůžku: svačinu a pití – začínáme obědem, svačina nemusí být velká. Pokud vaše dítě trpí nevolností v autobuse, dejte mu, prosím, Kinedryl. Při zpáteční cestě jej dáme my.
Na výuku: penál (pero, pastelky, fixy, atd.), stírací fix, pracovní sešity na matematiku a český jazyk, deník (tvrdé desky), knížku na čtení
Doporučený seznam věcí: Oblečení (pouze orientačně): spodní prádlo, ponožky, pyžamo, pohodlné oblečení na pobyt uvnitř, oblečení na ven (počítejte s teplým i chladnějším počasím – zimní bundu a čepici určitě přibalte), nepromokavou bundu nebo pláštěnku, dvoje pevné sportovní boty na ven, bačkory, malý batůžek na výlety, láhev na pití, toaletní potřeby, dva ručníky nebo ručník a osušku, pytel na špinavé prádlo. Další: na každý pokoj nějaké hodiny (ať se děti domluví), balíček bonbónů (balených), deskové hry, karty, pálku na stolní tenis. Nebrat: zlaté a briliantové šperky, elektronické hry, mobily, nože, zápalky, obrovské plyšové medvědy, týdenní zásobu řízků ap.
Dne 14. 4. 2026 se sedm statečných stalo jedněmi z 240 účastníků Jarního běhu Hvězdou. Zdárně absolvovali 400 m dlouhou trať a i když na stupně vítězů letos nedosáhli (příští rok to určitě vyjde), vítězi byli všichni, protože za mohutného povzbuzování spolužáků DOBĚHLI!
Společně jsme strávili krásný slunečný den v přírodě – vyřádili jsme se na hřišti, prošli se oborou, sjeli kopec po listí, prozkoumali pijavice v Terezce, doběhli autobus a těšili se na oběd.
Ve čtvrtek 26. 3. 2026 jsme vyrazili spolu s 1. A na dlouho plánovanou výpravu do záchranné stanice Makov. Jak jsme již předem avizovali při prodeji našich výrobků během vánočního jarmarku, výtěžek jsme věnovali právě této záchranné stanici, jejíž webkamery rádi sledujeme. A protože jsme nechtěli jenom poslat peníze, rozhodli jsme se již v prosinci, že stanici podpoříme i naší návštěvou a zaplacením vstupného, aby děti na vlastní oči viděly, že to, co sledují na obrazovkách, není film a je skutečné.
Rozhodli jsme se, že bude hezky a i přes velice nepříznivou předpověď počasí hezky skutečně bylo. Viděli a slyšeli jsme spoustu zajímavého od kroužkování ptáků, přes zásahy elektrickým proudem, až po spoustu zajímavostí o zvířatech a jejich návratu (případně nemožnosti návratu) zpět do přírody. Potěšili jsme se s vydrou Matesem, viděli hnízdo čápů, mohli vzít na ruku poštolku, pozorovali zblízka krkavce, orla, sovu sněžnou a spoustu, spoustu dalšího. K obědu jsme si opekli buřty a dojedli zásoby z domova. Trochu jsme se obávali zpáteční cesty, ale naše zásoba sáčků nebyla potřeba. Řada dětí v autobuse únavou usnula, takže výlet byl úspěšný!
Protože jsme si celý únor v českém jazyce povídali o starých časech, řešili cvičení a zajímali se o věci, které již neznáme, úplně se nabízela návštěva Národního technického muzea. Tak jsme tam ve čtvrtek 5.3.2026 vyrazili. Dozvěděli jsme se řadu nového, prohlédli věci, o kterých jsme si dosud jenom povídali, slyšeli odbíjet hodiny – prostě strávili jsme příjemný a užitečný den.
Úterý 17.2.2026 bylo ve znamení Masopustu. Hóóóódně veselého Masopustu. Všichni jsme si užili spoustu zábavy při aktivitách v tělocvičnách, vyráběli jsme, tančili, nacpali se koblihami. Děkujeme za skvělou organizaci, bylo to fajn. A masky? Úžasné!
Ve čtvrtek 12. 2. 2026 jsme uspořádali třídní kolo Pražského poetického setkání. Děti zúročily čtrnáctidenní úsilí trénování paměti, pilování přednesu, hlasitosti, intonace. Vyzkoušely si, jak je někdy těžké překonat nervozitu, byť před kamarády a v bezpečném prostředí. Každý to zvládl dle svých možností a přestože do školního kola mohli postoupit jen dva zástupci, pochvalu zaslouží všichni.
Ve středu 14. 1. 2026 jsme zahájili plaveckou výuku ve Sportcentru Řepy. Čeká nás 15 týdnů cestování, plavání, relaxu v bublinách, sušení …. Věříme, že v červnu na koupališti u Veselíka se již nikdo nebude vody bát.
Ve středu 12. 12. 2025 se konal Vánoční jarmark, který byl vyvrcholením a zúročením naší práce. Letos jsme se rozhodli pro stánek na kouzelném náměstíčku, které pro tento účel vzniklo uprostřed školy (děkujeme panu učiteli Zachníkovi a panu školníkovi). Již od listopadu jsme vyráběli “zboží” na prodej ne proto, abychom vydělali, ale abychom z výtěžku podpořili Záchrannou stanici živočichů Makov. Rádi sledujeme jejich webkameru (krmítko), takže Makov byl jasná volba.
A aby děti přímo viděly, kam peníze, nebo krmivo pro zvířátka jdou, rozhodli jsme se, že vše předáme osobně a uděláme si výlet do Makova – 26. 3. 2026. Mockrát děkujeme všem nakupujícím za štědré příspěvky – vybrali jsme neuvěřitelných 8 330 Kč. Věříme, že Vám sovičky, oříšky, šišky, oříškové lodičky a další udělaly radost jako jsme my měli radost, že se vám líbí.
A proč Soví hnízdo? Protože to jsme MY.
Naše škola je zapojena do projektu “Trenéři do škol”, který na základních školách zapojuje profesionální trenéry do hodin tělesné výchovy. Cílem je přivést děti k pohybu, rozvíjet jejich pohybovou gramotnost a nabídnout jim pestrou škálu sportů, aniž by docházelo k náborům do konkrétních klubů. Projekt spolupracuje s učitelkami a financuje jej městská část nebo obec.
Jako první jsme měli ragby a bylo to skvělé – trenérovi moc a moc děkujeme.
Ve středu 10. 9. 2025 jsme se vypravili do Divoké Šárky. Prvním cílem bylo rozloučení s létem a pobyt venku a cílem druhým seznámení. Nová třída, nový začátek.
Prošli jsme tunely a do Šárky vstoupili přes park Zlodějka. Tam jsme za krásného slunečného počasí posvačili jablka a zhodnotili, jak nový sad nahrazuje ten starý. Kolem potoka jsme došli na hřiště. Tam jsme opět posvačili, pohráli si, zadováděli si. Podél potoka naše cesta pokračovala až k mostíku, kde jsme odbočili na horní slunečnou louku. Tak jsme si v rámci seznamováku zahráli “To byste nevěřili …” a dozvěděli jsme se o sobě spoustu zajímavého.
U posedu jsme sestoupili opět k potoku a došli ke koupališti. Tam jsme si naplánovali červnové koupání, pohráli si na hřišti a někteří opět posvačili. Naše cesta pokračovala údolím mezi skalami až k nádrži Džbán, kde jme stáli před rozhodnutím – jít zpět do školy pěšky, nebo jet tramvají? Demokraticky jsme si odhlasovali obojí a tak naše cesta pokračovala lesem až na stanici Vozovna Vokovice. Tam jsme nasedli na tramvaj a přesně na oběd jsme dorazili zpět na Dědinu.
Výlet se vydařil, vrátili jsme se dobře naladění, dobře najedení, trošku unavení a natěšení na naše následující tři společné roky.
Slovní úlohy a pantomima – děti povypráví.
Přestože byl dnes ještě “bezrozvrhový den”, měli jsme matematiku, český jazyk, pracovní činnosti, výtvarnou výchovu, na závěr i trochu tělocviku. Měli jsme se fajn. A zítra už ROZVRH!
A je to tady! Nový začátek, nové výzvy.
