235 359 229
235 355 185
Žukovského 6, Praha, 161 00
Přijmeme kuchařky
Aktivní město
Basketbalový kroužek
Kroužky AJ
Přednáška o včelách
Výtvarné kroužky
Invakuace - certifikát
Taneční škola
Skříň zapomnění
2015-2016-skrin_zapomneni
Kalendář
Září 2017
Po Út St Čt So Ne
« Srp    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

waldorf

Ročníkové práce 8. ročníku WŠ

Jde o projekt realizovaný každoročně v osmé třídě waldorfské části naší školy. Obsahuje řadu dílčích úkolů, které bych ráda v tomto textu představila a blíže popsala jeho vrchol – prezentace ročníkových prací. Ráda bych chtěla zmínit, v jakých všech oblastech má žák možnost se rozvíjet, jaké jsou předpoklady pro úspěšné splnění této velké práce a jaké jsou další přínosy pro jiné žáky, rodiče, učitele školy. Dále připojuji mou reflexi, co tato práce přinesla mně, třídnímu učiteli a kolektivu naší třídy.

Příprava žáků na ročníkové práce probíhá vlastně řadu let. Během návštěv prezentací ročníkových prací, jsou postupně žáci nižších tříd seznamováni s úkolem, který je bude čekat v osmé třídě – jejich vlastní prezentace. Tato část práce se stává vnější motivací pro žáky při přípravě jejich vlastních referátů či při přednesu v nižších ročnících. Také mají možnost již předem promýšlet téma své vlastní práce.

Samozřejmě, že ve všech školách jsou děti vedeny k tvorbě a přednesu vlastních referátů, přínosem ročníkových prací je to, že děti mohou na tento úkol pohlížet jako na jasný cíl svého úsilí, což, obzvláště u menších dětí, může být opravdu motivující.

Ročníková práce obsahuje tyto části:

  • písemná část, jde o text v rozsahu minimálně deseti stran, který je členěn na úvod, kapitoly, závěr, seznam použité literatury. Je psán vlastní rukou. Kromě celkové úhlednosti by měl být zdoben obrázky či fotografiemi. Předpokládá, že žák bude vyhledávat odbornou i jinou literaturu, která mu pomůže jeho práci do hloubky pochopit, vidět z více úhlů pohledu. Žák se učí citovat, formulovat text vlasními slovy, třídit a vybírat podstatné informace a mnoho dalších dovedností, které rozvíjejí nejvíce myšlení.
  • praktická, umělecká čast, v níž žák najde způsob, jak ke svému tématu něco vytvořit „vlastníma rukama“. Ideální je, když je v této části zapojena estetická výchova. Když se žák takto zapojí do práce, získá vlastní cenné informace, které nelze nahradit čtením textů o tom, jak se tématu věnovali jiní. Naopak vlastní zkušenost umožní prožít si téma na vlastní kůži. Překonávat překážky, radovat se z úspěchu, všechny tyto zážitky jsou velmi důležité. Pomohou se ponořit do tématu hlouběji, zapojuje se tak duševní, pocitová složka osobnosti žáka, zároveň se při praktické práci rozvíjí i jeho vůle.
  • prezetace ročníkové práce, je vrcholem a cílem, ke kterému směřuje celé úsilí. Žák během 20 – 30 minut samostatně a zpaměti přednáší o svém tématu. Na začátku prezentace se představí, zmíní jednotlivé body své přednášky, dále zmíní cíl své práce, proč si vybral toto téma apod. Přibližně deset minut by měl zvládnout hovořit odborněji o svém tématu, informace, které se dověděl z literatury a dalších deset minut hovořit o své praktické části. Může použít svůj výrobek, fotografie, powerpointovou prezentaci aj. V závěru žáci shrnou, co jim jejich práce přinesla, jak se jim povedlo či nepovedlo naplnit vlastní cíle, případně, co se chtějí ještě naučit. Součástí závěru je také poděkování. Dále je prostor pro dotazy diváků.Této prezentaci předchází dlouhodobá práce žáků s hlasem i tělem. Žáci pracují na přednesu ve spisovném jazyce, usilují o kvalitní výraz. Učí se naslouchat spolužákům, hodnotit projev spolužáků i svůj a při tomto hodnocení věcně argumentovat. Učí se strategie k překonání trémy a zvládání stresu.

Témata ročníkových prací mohou být velmi různá, v podstatě si žák může vybrat téměř cokoliv. Je však třeba si na začátku stanovit cíle, které mají být naplněny, vymyslet, co bude náplní praktické části a zamyslet se nad tím, že je nutné ve většině případů vybrat si určitou část z tématu, které se žák bude věnovat více do hloubky.

Samo tvoření ročníkové práce je živý proces, takže se stává, že se během roku některé věci změní, práce se vyvíjí jiným směrem, než si žák původně naplánoval. To však není chyba, patří to k životu. Je však dobré pro tyto případy vést si deník, ve kterém žák může zapisovat, co se kdy dělo, na konci může zapsané informace využít k zápisu závěru své ročníkové práce. Kvalitní závěr je tak dobrou formou sebereflexe a může žáka mnohému naučit.

Žák si může vybrat téma, kterému se již věnuje a zajímá ho, měl by však v tomto případě dobře zformulovat cíl. Ve své práci by totiž žák měl udělat něco, co by jinak pravděpodobně neudělal. Měl by si stanovit úkol, ve kterém překročí hranice svého běžného zájmu.

Druhou možností je, že si žák vybere téma, které ho sice láká, ale ještě se mu nevěnoval a je tak pro něj zcela nové.

Pro úspěšné splnění úkolu tak rozsáhlého, jako je ročníková práce, je předpokladem

spolupráce s rodiči žáka. Proto již na konci sedmého ročníku by mělo být jasně dané téma ročníkové práce, měla by proběhnout první konzultace mezi žákem, rodiči a učitelem. To se v naší třídě z větší části podařilo (pouze v jednom případě se to nepodařilo). K dalším konzultacím došlo

v říjnu a posledním v únoru, tedy těsně před prezentacemi. Tyto schůzky mají za cíl především dobře informovat rodiče a vzbudit v nich zájem. Vzhledem k tomu, že většina přípravy probíhá doma, je rodič nejčastěji garantem, který se zaručuje za úspěšné dokončení práce. Účelem tohoto opatření je, aby bylo co nejméně případů, kdy se žákovi práci splnit nepodaří. Zároveň je tento úkol pro rodiče i dobrou příležitostí, jak trávit čas se svým dítětem.

Prezentace ročníkových prací jsou vlastně slavností, která je určena pro všechny žáky, rodiče i učitele školy.

Nejen žáci z nižších ročníků, jak již bylo výše napsáno, ale i rodiče těchto žáků, se mohou prezentací zúčastnit a jsou velmi vítáni. I rodiče tak mají čas, aby v nich zrálo vědomí, že jejich dítě také bude v osmé třídě prezentovat. Mohou tak také s předstihem přemýšlet, jaká práce by byla pro jejich dítě přínosná, jak by jim mohli pomoci.

Stejně tak učitelé dalších tříd mohou při sledování prací přemýšlet, jaká forma prezentací by byla vhodná pro jejich žáky. Tato forma totiž není nějak pevně určena a přináší tak, do určité míry, jistou dávku svobody. Tato svoboda pak podporuje tvořivost a fantazii učitele, žáků, rodičů. Když se mohou tvořivě na formě podílet, mohou takový úkol spíše přijmout za vlastní a plnit jej s chutí.

Naše prezentace byly také prakticky využity k výuce – žáci devátého ročníku (kteří mají již své prezentace za sebou) dostali za úkol vybrat si jednoho prezentujícího a popsat jeho práci, informace zpracovat při výuce ivformatiky.

Velmi oceňuji přístup většiny žáků naší třídy, kteří skutečně výzvu, kterou tento úkol s sebou přinesl, přijali za vlastní. Někteří s velkou chutí, jiní s obavami, ale všichni bez rozdílu

vynaložili mnoho sil a naučili se mnoho nového. Přistupovali k práci s vážností a pro naplnění svého cíle překonávali různé překážky. Během školního roku proběhlo několik hodin, během kterých žáci měli promluvit o tom, co již ve své práci udělali. Měli v několika minutách představit svou práci, případně přinést ukázky. Toto se ukázalo jako velmi dobré, protože některé ukázky byly pro žáky motivací. Také slyšet o problémech druhých bylo důležité, žáci si vzájemně naslouchali, podporovali se a podporovali často i spontánním potleskem. Já jako třídní učitelka jsem mohla být přítomna celému procesu, ve kterém nedocházelo jen ke vzniku prací žáků, ale při kterém se prohlubovaly vzájemné sociální vztahy žáků. Dojemné bylo vidět, jak celá třída napjatě naslouchala prezentaci jedné spolužačky, která má veliké problémy s trémou. Po prezentaci se k dívce spolužáci rozběhli a objímali ji.

Kvalitu jednotlivých prací není možné srovnávat, protože každý člověk je jiný, má jiné možnosti nebo handicapy. Co mohu říci je, že každý z žáků v jistém ohledu překonal sám sebe, někdo zpracováním své písemné části, jiný rozsahem a kvalitou praktické části, další zase svou ústní prezentací.

Dva žáci dostali za úkol částečně dokončit svou písemnou část (v jednom případě pro malý rozsah a

určitou povrchnost práce a ve druhém případě je třeba dokončit závěr, žáci mají dokončit do konce května), jinak byly všechny práce porotou (tvořili ji tři učitelé, kteří sledovali prezentace všech žáků) přijaty.

Slavnostní prezentace ročníkových prací 8.D proběhly 20. a 21. března 2017 od 12:00 do 17:30 hodin. Jako prostor jsme si vybrali výtvarný ateliér z několika důvodů: ateliér je větší nežli třída, takže může prezentace navštívit více lidí (kolem 120 posluchačů), zároveň je menší než sál, jehož velikost je na naše potřeby až příliš velká a pro žáky je obtížné tak velký prostor „umluvit“.

Ateliér je také prostorem, ve kterém se tvoří, je ozdoben pracemi žáků a to vytváří příjemnou atmosféru, která nám vyhovovala.

Pezentace byly oba dny rozděleny do dvou bloků oddělených půlhodinovou přestávkou. Mezi jednotlivými prezentacemi byly kratší, cca pětiminutové přestávky na výměnu prezentujících a přípravu. Celkově bylo v obou dnech 15 prezentujících (jeden žák třídy se nemohl pro nemoc účastnit a svou prezentaci zrealizuje v náhradním termínu).

Na začátku prezentací jsem jako třídní učitelka pronesla několik slov na úvod a žáci vystoupili se zpěvem několika písní,také na začátku dalších bloků žáci zpívali. Rovněž na konci obou dnů, na rozloučení a ukončení prací žáci zazpívali. Těsně před koncem bylo vyhlášení výsledků: tři učitelé školy sledovali všechny ročníkové práce, měli za úkol dohlédnout, aby kritéria ve všech dílčích částech byla splněna. Při vyhlášení tedy ke každé práci, ke každému prezentujícímu, bylo řečeno několik slov.

Pro návštěvníky i přednášející bylo také připraveno občerstvení. Připravili ho jednak rodiče osmáků, ale velkou měrou se podíleli žáci deváté třídy a jejich třídní učitelka. Žáci se rozdělili do skupinek a v těchto skupinkách po celou dobu prací připravovali občerstvení a uklízeli, co bylo potřeba.

12.4.2017

Markéta Carhounová

Fotografie z waldorfského Masopustu

Počítačové hry – 2. přednáška Mgr. M.Horáka – 11. 1.

Svět se změnil.  Vývoj digitálních technologií za posledních 20 let zcela změnil charakter práce, vyučování i výchovy. Jak umožnit dětem ŽÍT VE SVĚTĚ DIGITÁLNÍCH TECHNOLOGIÍ  a přitom se ZDRAVĚ VYVÍJET?

Přijměte srdečné pozvání na 2. přednášku  cyklu přednášek  (9.listopadu, 11. ledna, 8. března) Mgr. Milana Horáka DĚTI A POČÍTAČE na téma:

Počítačové hry – k čemu jsou a k čemu nejsou

Máme dovolit dětem hrát počítačové hry? Jaké? Jak často a jak dlouho?  Mají počítačové hry i nějaká pozitiva?

Za kolegium waldorfských tříd ZŠ Dědina

Pavla Bejšáková

2016-2017-horak-2prednaska

Výstava Leo Kleina

V týdnu 21.-25.11.2016 navštívil naši školu holandský waldorfský učitel a malíř Leo Klein (1928). Jako náš host nám dal zcela k dispozici svůj čas a byl otevřen všem potřebám a otázkám učitelů. S nevídanou vitalitou a s minimem životních potřeb se celý týden tiše a elegantně pohyboval po naší škole, procházel třídami a v rozhovorech sděloval učitelům své postřehy a podněty k vyučování. S učiteli trávil i čas pozdních odpolední a večery, nabídl i svůj volný víkend. Překvapilo ho, že my už nemůžeme, zatímco on působil dojmem, že jeho životní síly jsou nevyčerpatelné.

V pátek uspořádal v sále výstavu svých obrazů, na kterou srdečně pozval jednotlivé třídy. Ne všichni jste se na výstavu dostali, proto přijměte alespoň zprostředkované pozvání touto cestou.

V sále bylo na zemi rozloženo asi 16 velkoformátových obrazů vytvořených kombinovanou technikou. Papír byl nejprve navlhčen terpentýnem a na něj byly postupně roztírány voskové pastely. Detaily (malé obličeje bytostí) byly nakresleny tužkou.

Na nejstarším obraze byli dva býci, na dvou dalších Christophorus. Zbývající obrazy zachycovaly velké množství elementárních bytostí. Třetí třídu fascinoval jejich počet a tak se děti pustily do počítání. Na všech obrazech dohromady nalezly něco mezi 100 až 150 bytostmi.

Leo každou třídu přivítal a vyprávěl, co mohou děti na obrazech objevovat. Hovořil o tom, že se v dnešní době mluví o přírodních bytostech jako o něčem, co neexistuje, protože je nemůžeme vidět. Ale pocity a myšlenky také nevidíme a přesto existují. V Irsku a ve Skandinávii ale žije množství lidí, kteří jsou schopni tyto bytosti vnímat. K malování přírodních bytostí se dostal tak, že byl inspirován knihou „Elementární bytosti. Co nám mají co říct“ technicky vzdělané autorky, inženýrky, která je od svých 8 let schopna s těmito bytostmi komunikovat. Další inspiraci nalezl v mnoha příbězích, které vyprávěl dětem jako učitel.

Asi před rokem měl Leo pochybnosti, jestli jsou jím zachycené bytosti namalované “dobře“. Nelenil, nalezl kontakt na autorku knihy, zatelefonoval ji a poprosil ji, jestli by se nemohla na bytosti obrátit s otázkou, jestli je jejich podoba v pořádku. Tato paní to opravdu udělala, a sice tak, že v noci rozložila kolem své postele Leovy obrazy a pozvala bytosti, aby se „přišly podívat“.

Výsledek tohoto experimentu dopadl pro Lea dobře. Dříve přírodní bytosti samy člověka vyhledávaly a inspirovaly, dnes už tomu tak není. Proto vyjádřily vděčnost, že je tu člověk, který je zachycuje a ukazuje ostatním lidem.

Toto vědomí Lea velmi dojalo a proto chce v malování obrazů chce pokračovat a rozvíjet jej.

Práce na jednotlivých obrazech probíhá zajímavým způsobem: inspirace ke vzniku obrazu přichází ráno. Poté Leo navlhčí papír terpentýnem a hadříkem roztírá barvu z voskových pastelů různými směry, tak aby byl výsledný na obraze zachycený pohyb harmonický a vyvážený. Pracuje postupně ze čtyř všech stran papíru, nakonec se vyjeví, co je dole a co nahoře a při pohledu z odstupu se bytosti samy na obraze objeví. Na jednom obraze Leo může pracovat 30 minut, pak práci odloží a věnuje se jinému rozpracovanému obrazu. Celkem stráví s jedním obrazem dle svých slov několik týdnů až celý rok. Pokud jsem to dobře pochopila, elementární bytosti maluje Leo v posledních 4-5 letech.

Ráda bych se Vámi podělila o dojmy z defilé našich tříd touto výstavou. Ke každé třídě mluvil Leo jiným způsobem a říkal dětem trochu jiné informace. Všechny děti nechal přijít a usednout do 1.řady a 2.řady na židle a přivítal je. Poté jim řekl, co mohou na obrazech objevovat, jak se bytostem čtyř říší říká a kde které žijí. Děti pobídnul, ať nespěchají a zkusí skryté bytosti objevovat. Po určitém čase se děti sešly uprostřed u obrazu s motivem z pohádky „Rybářova žena“ a tam byl čas na otázky a rozhovor.

Prvňáčkové se rozlétli po místnosti jako hejno ptáčků a rychle procházeli kolem obrazů. Nejvíc je zaujala pohádka „Rybářova žena“. Krásně se s Leem německy rozloučily. Třeťáci vešli do sálu s písničkou (dobrý nápad) a nejvíc je bavilo bytosti počítat. Jedna dívenka řekla, že na obrazech je krásně vidět, jak se bytosti pohybují. Čtvrtou třídu zase zajímalo všechno kolem času: jak dlouho vzniká jeden obraz, jak dlouho vznikaly všechny obrazy, jak dlouho už Leo maluje. Tato třída se výstavou pohybovala úplně mlčky a s velkou úctou.

Šesťáci s velkým zájmem zkoumali výtvarnou techniku a kladli mnoho dotazů. Škoda, že nebylo více času. Sedmá třída získala času víc, protože 2.a 5.tř.se na výstavu nemohla přijít podívat a tuto dobu využila hlavně paní učitelka k otázkám „na tělo“. A tak jsme se mohli dozvědět, milí kolegové, že Leo není malířem od mládí, ale až od té doby, co se stal waldorfským učitelem a musel malovat obrazy pro děti na tabuli. Zjistil, že neumí malovat zvířata a tak si našel učitele a cvičil. Žádného nástupce či pokračovatele nemá, jeho syn sice má velké nadání, ale nepoužívá ho (je mu 53 let). Právě tady, sedmákům, vyprávěl Leo o tom, jak se na jeho obrazy přišly bytosti přírodních říší podívat, jak vyjádřily svou spokojenost a jak jej motivovaly k další práci. V tuto chvíli byl Leo dojatý. Iva se ptala, jestli by bylo možné tuto výtvarnou techniku vyzkoušet ve třídě a zjišťovala si technické podrobnosti.

Osmou třídu také zajímala technická stránka vzniku obrazů.

Také deváťáci procházeli výstavou s respektem k autorovi a kladli mu otázky.

Můj celkový dojem z dětí je výborný. Viděla jsem jenom jedno dítě, které výstava vůbec nezaujala, zůstalo sedět na židli a nešlo si obrazy ani prohlédnout. Čtyři chlapci z jedné třídy si sedli v sále úplně dozadu, ale když se Leo zeptal, jestli patří ke třídě, přišli zase blíž. Několik dětí z jedné vyšší třídy natáhlo uvolněně nohy na židle před sebou, ale stačilo naznačit a ochotně a hned změnili posez. Je jasné, že se každému nemuselo vystavené dílo nebo téma výstavy líbit. Ale mohli jsme si vyzkoušet, jak se chovat na výstavě a jak se s úctou chovat k člověku vysokého věku. A to dopadlo, myslím, skvěle.

Mnoho dětí podalo Leovi na závěr ruku a poděkovalo.

To není pro nás tak úplně špatná zpráva, že?

Martina Dbalá, 28.12.2016