235 359 229
235 355 185
Žukovského 6, Praha, 161 00
Výtvarné kroužky
Invakuace - certifikát
Taneční škola
Skříň zapomnění
2015-2016-skrin_zapomneni
Kalendář
Listopad 2016
Po Út St Čt So Ne
« Říj   Pro »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930  

Monthly Archives: Listopad 2016

Podpořili jsme školu v indickém Mansapuru

V minulém školním roce se v naší škole uskutečnil projekt “Chceme pomáhat”. Třídy si mohly vybrat, jaké konkrétní dobré dílo podpoří, a k tomu účelu uspořádat jarmark (s prodejem vlastních výrobků a občerstvení), výstavu obrázků a článku k tématu apod.

Čtyři třídy si vybraly projekt pomoci škole pro chudé děti v Mansapuru a celkem se vybralo 9 737 Kč. Tyto peníze jsme odeslali a nyní jsme dostali dopis s poděkováním od organizace PONS 21, která pomoc v Mansapuru organizuje. Její 2 zástupci u nás také byli na besedě.
Jsme rádi, že jsme mohli přispět ke stavbě školy, která pro mansapurské děti znamená důležitou šanci na dobré vzdělání a lepší možnosti v jejich budoucím životě.
Zora Freiová
Zveřejňujeme děkovný dopis:
Dobrý den paní Freiová,
 
v neděli jsme se vrátili z inspekční cesty do Indie, do Mansapuru, kde stavíme školu pro chudé děti. O této naší činnosti jsme Vám vyprávěli na besedě ve škole, kde jste pracovala.
 
Především díky Vám, děti přispěli na tuto školu, která je téměř hotová. Je ještě zatížená dluhem firmě, která ji stavěla, ale pokusíme se ještě na tento dluh sehnat peníze.
 
Naše indické přátele jsme informovali o Vašich a nejen vašich darech. Požádali nás, abychom všem vyřídili jejich poděkování a veliký vděk a radost, že v tak vzdálené zemi jsou lidé, kteří jsou ochotni jim pomáhat. Velice je to posiluje.
 
Budeteli mít zájem opět někdy o besedu, rádi přijedeme!
 
za PONS 21 – Karel Kratochvil

Výstava Leo Kleina

V týdnu 21.-25.11.2016 navštívil naši školu holandský waldorfský učitel a malíř Leo Klein (1928). Jako náš host nám dal zcela k dispozici svůj čas a byl otevřen všem potřebám a otázkám učitelů. S nevídanou vitalitou a s minimem životních potřeb se celý týden tiše a elegantně pohyboval po naší škole, procházel třídami a v rozhovorech sděloval učitelům své postřehy a podněty k vyučování. S učiteli trávil i čas pozdních odpolední a večery, nabídl i svůj volný víkend. Překvapilo ho, že my už nemůžeme, zatímco on působil dojmem, že jeho životní síly jsou nevyčerpatelné.

V pátek uspořádal v sále výstavu svých obrazů, na kterou srdečně pozval jednotlivé třídy. Ne všichni jste se na výstavu dostali, proto přijměte alespoň zprostředkované pozvání touto cestou.

V sále bylo na zemi rozloženo asi 16 velkoformátových obrazů vytvořených kombinovanou technikou. Papír byl nejprve navlhčen terpentýnem a na něj byly postupně roztírány voskové pastely. Detaily (malé obličeje bytostí) byly nakresleny tužkou.

Na nejstarším obraze byli dva býci, na dvou dalších Christophorus. Zbývající obrazy zachycovaly velké množství elementárních bytostí. Třetí třídu fascinoval jejich počet a tak se děti pustily do počítání. Na všech obrazech dohromady nalezly něco mezi 100 až 150 bytostmi.

Leo každou třídu přivítal a vyprávěl, co mohou děti na obrazech objevovat. Hovořil o tom, že se v dnešní době mluví o přírodních bytostech jako o něčem, co neexistuje, protože je nemůžeme vidět. Ale pocity a myšlenky také nevidíme a přesto existují. V Irsku a ve Skandinávii ale žije množství lidí, kteří jsou schopni tyto bytosti vnímat. K malování přírodních bytostí se dostal tak, že byl inspirován knihou „Elementární bytosti. Co nám mají co říct“ technicky vzdělané autorky, inženýrky, která je od svých 8 let schopna s těmito bytostmi komunikovat. Další inspiraci nalezl v mnoha příbězích, které vyprávěl dětem jako učitel.

Asi před rokem měl Leo pochybnosti, jestli jsou jím zachycené bytosti namalované “dobře“. Nelenil, nalezl kontakt na autorku knihy, zatelefonoval ji a poprosil ji, jestli by se nemohla na bytosti obrátit s otázkou, jestli je jejich podoba v pořádku. Tato paní to opravdu udělala, a sice tak, že v noci rozložila kolem své postele Leovy obrazy a pozvala bytosti, aby se „přišly podívat“.

Výsledek tohoto experimentu dopadl pro Lea dobře. Dříve přírodní bytosti samy člověka vyhledávaly a inspirovaly, dnes už tomu tak není. Proto vyjádřily vděčnost, že je tu člověk, který je zachycuje a ukazuje ostatním lidem.

Toto vědomí Lea velmi dojalo a proto chce v malování obrazů chce pokračovat a rozvíjet jej.

Práce na jednotlivých obrazech probíhá zajímavým způsobem: inspirace ke vzniku obrazu přichází ráno. Poté Leo navlhčí papír terpentýnem a hadříkem roztírá barvu z voskových pastelů různými směry, tak aby byl výsledný na obraze zachycený pohyb harmonický a vyvážený. Pracuje postupně ze čtyř všech stran papíru, nakonec se vyjeví, co je dole a co nahoře a při pohledu z odstupu se bytosti samy na obraze objeví. Na jednom obraze Leo může pracovat 30 minut, pak práci odloží a věnuje se jinému rozpracovanému obrazu. Celkem stráví s jedním obrazem dle svých slov několik týdnů až celý rok. Pokud jsem to dobře pochopila, elementární bytosti maluje Leo v posledních 4-5 letech.

Ráda bych se Vámi podělila o dojmy z defilé našich tříd touto výstavou. Ke každé třídě mluvil Leo jiným způsobem a říkal dětem trochu jiné informace. Všechny děti nechal přijít a usednout do 1.řady a 2.řady na židle a přivítal je. Poté jim řekl, co mohou na obrazech objevovat, jak se bytostem čtyř říší říká a kde které žijí. Děti pobídnul, ať nespěchají a zkusí skryté bytosti objevovat. Po určitém čase se děti sešly uprostřed u obrazu s motivem z pohádky „Rybářova žena“ a tam byl čas na otázky a rozhovor.

Prvňáčkové se rozlétli po místnosti jako hejno ptáčků a rychle procházeli kolem obrazů. Nejvíc je zaujala pohádka „Rybářova žena“. Krásně se s Leem německy rozloučily. Třeťáci vešli do sálu s písničkou (dobrý nápad) a nejvíc je bavilo bytosti počítat. Jedna dívenka řekla, že na obrazech je krásně vidět, jak se bytosti pohybují. Čtvrtou třídu zase zajímalo všechno kolem času: jak dlouho vzniká jeden obraz, jak dlouho vznikaly všechny obrazy, jak dlouho už Leo maluje. Tato třída se výstavou pohybovala úplně mlčky a s velkou úctou.

Šesťáci s velkým zájmem zkoumali výtvarnou techniku a kladli mnoho dotazů. Škoda, že nebylo více času. Sedmá třída získala času víc, protože 2.a 5.tř.se na výstavu nemohla přijít podívat a tuto dobu využila hlavně paní učitelka k otázkám „na tělo“. A tak jsme se mohli dozvědět, milí kolegové, že Leo není malířem od mládí, ale až od té doby, co se stal waldorfským učitelem a musel malovat obrazy pro děti na tabuli. Zjistil, že neumí malovat zvířata a tak si našel učitele a cvičil. Žádného nástupce či pokračovatele nemá, jeho syn sice má velké nadání, ale nepoužívá ho (je mu 53 let). Právě tady, sedmákům, vyprávěl Leo o tom, jak se na jeho obrazy přišly bytosti přírodních říší podívat, jak vyjádřily svou spokojenost a jak jej motivovaly k další práci. V tuto chvíli byl Leo dojatý. Iva se ptala, jestli by bylo možné tuto výtvarnou techniku vyzkoušet ve třídě a zjišťovala si technické podrobnosti.

Osmou třídu také zajímala technická stránka vzniku obrazů.

Také deváťáci procházeli výstavou s respektem k autorovi a kladli mu otázky.

Můj celkový dojem z dětí je výborný. Viděla jsem jenom jedno dítě, které výstava vůbec nezaujala, zůstalo sedět na židli a nešlo si obrazy ani prohlédnout. Čtyři chlapci z jedné třídy si sedli v sále úplně dozadu, ale když se Leo zeptal, jestli patří ke třídě, přišli zase blíž. Několik dětí z jedné vyšší třídy natáhlo uvolněně nohy na židle před sebou, ale stačilo naznačit a ochotně a hned změnili posez. Je jasné, že se každému nemuselo vystavené dílo nebo téma výstavy líbit. Ale mohli jsme si vyzkoušet, jak se chovat na výstavě a jak se s úctou chovat k člověku vysokého věku. A to dopadlo, myslím, skvěle.

Mnoho dětí podalo Leovi na závěr ruku a poděkovalo.

To není pro nás tak úplně špatná zpráva, že?

Martina Dbalá, 28.12.2016